Šamanismus, mystika, kontemplace: tři cesty, které se nekryjí

Šamanismus je v definici Mircey Eliadeho technika extáze: řízený a dobrovolný odchod duše z těla, vzhůru k nebi nebo dolů do podsvětí, ve službě skupině. Mystika hledá spojení. Kontemplace zůstává bděle přítomna tomu, co je. Tři cesty, které se v řeči často slévají.

Někdo se vrací z desetidenního meditačního pobytu. Ruce má klidnější než dřív. Něco se v jeho způsobu přítomnosti trvale posunulo, bez podívané. O půl roku později čte článek o sibiřském šamanismu a poznává slova, o nichž si myslí, že je prožil: „sestup do hlubin“, „setkání s vnitřním průvodcem“, „smrt a znovuzrození“. A dojde k závěru: totéž, jen v jiném kulturním šatu.

Šamanismus, mystika a kontemplace jsou tři strukturně odlišné iniciační cesty: tři pohyby, tři schopnosti, tři účinky na život. Žádná nestojí nad druhou.

Šaman: technik extáze

Eliade vymezuje šamana v knize Shamanism: Archaic Techniques of Ecstasy (1951) velmi přesnou schopností: řízeným a dobrovolným odchodem duše z těla, k výstupu na nebe nebo k sestupu do podsvětí.

Posedlost je pravým opakem: šaman ovládá duchy, oni neovládají jeho. Není to kněžský obřad ani čarodějnictví. Je to technika a to slovo má svou váhu.

Eliade popisuje touž stavbu světa na Sibiři, ve Střední Asii, v Americe i v Oceánii: tři zóny (Nebe, Země, Podsvětí) spojené středovou osou. Šaman je specialista na přechod mezi nimi.

Iniciace vede skrze zkušenost smrti: rozsekání duchy, zredukování na kostru, složení nového těla. V živých tradicích se tato cesta nevolí. Přichází sama, často jako nemoc, sen nebo nechtěné vidění, a předává se v živé linii.

Vzniká z ní duchovní autorita ve společenství. Šaman se stává psychopompem, průvodcem duší, a jeho funkce slouží skupině.

Mystik: hledat spojení

Mystika se se šamanismem často plete, protože obě mluví o „sestupu“ nebo „výstupu“. Pohyb je ale jiný.

Evelyn Underhillová ve své klasické studii Mysticism (1911) klade ústřední tezi: autentická mystika je proces proměny vědomí, jehož cílem je spojení se Skutečným.

Underhillová popisuje pět stupňů klasické Mystické cesty:

1. Probuzení: první vědomí, že viditelný svět není všechno.
2. Očištění: odkládání připoutaností, očišťování já.
3. Osvícení: přímé vnímání vyšší skutečnosti, často s velkou radostí.
4. Temná noc duše: ztráta všech útěch, průchod naprostou temnotou.
5. Spojení: vlastní mystický cíl.

Pohyb vede dovnitř a vzhůru, a ne vodorovně mezi světy. Mystik své tělo neopouští: noří se do nejhlubších vrstev vlastního vědomí.

Henry Corbin v knize Alone with the Alone (1969) dodává ze súfismu Ibn ʿArabího důležité upřesnění: mystika nerozpouští já v božském. Rodí to, co Corbin nazývá unio sympathetica, vzájemnou sympatii, v níž mystik živí svého Boha podstatou své bytosti a Bůh se mu zjevuje právě v té podobě, kterou dokáže přijmout jeho jedinečná povaha.

Tato cesta se odvíjí po léta a desetiletí. Často vede přes Temnou noc, přes prázdnotu, nepřítomnost a vnitřní poušť, než přijde spojení.

Kontemplace: bdělá přítomnost ve všedním dni

Thomas Merton, trapistický mnich, podává v knize Contemplative Prayer (1969) třetí klíč: bdělou a vědomou přítomnost tomu, co je.

Merton pečlivě odlišuje diskurzivní meditaci (přemýšlení o věcech, používání metod) od kontemplace ve vlastním smyslu. Kontemplace je stav: to, co nastane, když mysl přestane vyrábět a hledat, když je člověk prostě tady, otevřený, bez programu.

Ze tří cest je tato nejdostupnější. Žádá kvalitu pozornosti a tu lze cvičit kdekoli a kdykoli, uprostřed obyčejného života.

V posledních letech života vedl Merton hluboký dialog se zenovým buddhismem. Kontemplace pro něj prochází napříč tradicemi: zen, meditace vipassana, tichá modlitba kvakerů, súfismus přítomnosti, všude tam, kde se lidská pozornost učí spočinout.

Co mají tyto tři cesty společné

Eliade pojmenovává v knize Myths, Dreams and Mysteries (1957) „nostalgii po ráji“: touhu znovu nalézt stav přímého spojení s živým, společenství se skutečností širší než ego. Lze v ní číst to, co tyto tři cesty sdílejí. Každá se vrací vlastním pohybem, vlastními nástroji a s vlastní odpovědností.

Kontemplativní cesta ve všedním dni

Každá chvíle, kdy se zastavíš u snu, znamení, náhody a pobudeš s nimi v otevřené pozornosti, než je vyložíš, je kontemplativní gesto. Pokaždé, když necháš obraz žít, aniž bys ho tlačil k významu, když držíš otázku a nespěcháš k odpovědi, cvičíš tuto schopnost.

Časem vzniká způsob, jak číst vlastní život: rozpoznává rýmy, návraty, chvíle, které houstnou.

Začíná to pauzou: prostorem mezi jedním nádechem a druhým, pozorností, která spočine na tom, co je. Je to skromné. A je to skutečné.

Rostliny, se kterými tyto tradice pracují, najdeš mezi našimi učitelskými rostlinami.

Kam číst dál

• Mircea Eliade, The Sacred and the Profane: rozlišení hierofanie a profánního a to, jak obyčejné kontemplativní gesto posvěcuje čas.
• Thomas Merton, The Seven Storey Mountain: autobiografie obrácení ke kontemplativnímu životu, jako prohloubení přítomnosti ve světě.
• Evelyn Underhill, Mysticism: klasická kartografie mystické cesty na Západě.
• Arnold van Gennep, Les Rites de Passage: trojdílná struktura přechodového rituálu.
• Henry Corbin, Alone with the Alone: činná obrazotvornost u Ibn ʿArabího a jedinečnost subjektu na mystické cestě.